Domovská stránka

Snad pro dobré studijní výsledky, snad jen náhodou jsem byl zařazen do nově zřizovaného výzkumného pracoviště v Doksech. Kdyby mne ten úředník z personálního oddělení ministerstva obrany poslal jinam, například na Moravu, do Kopřivnice nebo do Opravárenského závodu v Novém Jičíně, o Doksy bych se určitě nezajímal. Pracoval bych a samozřejmě i sportoval na Moravě. Z mých dcer by byly Moravanky a do Doks bychom jezdili jen k jezeru. 

Práce v dokském „ výzkumáku“ se stala mým celoživotním zaměstnáním. Doksy a celý kraj v okolí miluji. Je to můj domov.

Od prvních dnů jsem zde chtěl žít, odborně pracovat, založit si rodinu a také ještě sportovat. Bylo mi 26 roků, byl jsem již zkušený gymnasta, tehdy ještě člen Sokola Brno 1. V brněnském družstvu jsem před půl rokem, v r. 1955 získal titul přeborníka republiky. Z přiložené tabulky výsledků jsem viděl, že v Doksech gymnastika není. Vždyť Liberecký kraj na ten přebor republiky 1955 ani nevyslal družstvo! Až na 53. místě výsledkové listiny bylo jméno jediného závodníka, Jiřího Bezpalce z České Lípy.

Od tajemníka městského národního výboru, Františka Sudolského jsem se dozvěděl, že do tělocvičny za školou chodí cvičit skupina, pro mne, již starších pánů. František mne s nimi seznámil. Byli čtyři, necvičili. Jen po sobě házeli medicinbalem. Představil mne a požádal, abych něco ukázal. Na kruzích jsem zacvičil stojku, na tvrdých parketách několik přemetů a salto po přemetu vzad. Hned jsme se spřátelili. Pomohli mi navázat kontakt s Bezpalcem a s Bělonožníkem z Bělé. Ti za mnou rádi přijížděli a ve třech se už trochu dalo cvičit.

V podlaze staré tělocvičny jsem uviděl kotvy pro konstrukci hrazdy, starou památku po předválečných německých turnerech. Po několika dnech jsme hrazdu objevili v půdě nad tělocvičnou a už v květnu  1956 na ní cvičili první veletoče.

Všichni tři jsme se v dalších letech účastnili všech závodů a vystoupení v kraji. Z krajských přeborů jsem odcházel s titulem přeborníka. Na jednom z těch závodů, asi v roku 1957 nebo 1958, jsme se seznámili s Vláďou Jakšou. Když nám řekl, že má elektrotechnické vzdělání, nabídl jsem mu možné zaměstnání u nás, na dosud neobsazeném pracovišti technického měření Ing. Oty Vernera (otce paní doktorky Mauserové). Vláďa se přihlásil a byl přijat. Vše proběhlo rychle a ve čtyřech už bylo cvičení dobré. 

Pro dokskou gymnastiku je významné, že Vláďa nejen sám dobře cvičil, ale že gymnastika se stala jeho celoživotním zájmem. Rád cvičil a pro gymnastiku vydržel pracovat celý život. S pozdějším členem naší skupiny, Josefem Kuchařem se k nám přidalo i několik místních žen a tvořili jsme skoro polovinu krajského družstva.

Cvičili jsme na různých místech. Nejdříve v tělocvičně u staré školy. V letním období v zámeckém parku na nářadí, které tam zůstalo po rotě vojáků. Na doporučení Sudolského  jsme si vybudovali letní cvičiště podél mantinelu bývalého kluziště (pod březovou alejí) na cestě ke hřbitovu. Byla tam dřevěná bouda pro uložení nářadí, dlouhé pilinové doskočiště, konstrukce pro kruhy, hrazda, bradla, kůň a vše potřebné pro naše sportování.

Největší akcí byl závod našeho družstva s Němci v září 1962. Družstvo jsme doplnili dvěma závodníky z Ústí (Abrt a Brožovský). Závod se uskutečnil v nové školní tělocvičně. Vše sjednal a zařídil učitel Janouch. V listopadu 1962 jsme to sportovní setkání opakovali v Drážďanech.

Pro stavbu vilek v dnešní ulici Boženy Němcové jsme prostor letního cvičiště museli uvolnit. Vláďa našel řešení. Postupně přemístil naší letní tělocvičnu do dnešního místa. Až do roku 1963 jsme ještě mohli cvičit v zámku, ve dvou místnostech podél hlavního sálu.

Uplynulo několik desetiletí. O gymnastiku se stále zajímám a raduji se z úspěchů oddílu současné dokské sportovní gymnastiky, nejlepšího oddílu v kraji. Vzpomínám na svůj příchod do Doks a nelehký začátek. Dnes si myslím, že vše vzniklo náhodou. Kdyby mne tenkrát ten úředník svým rozhodnutím poslal do jiného města, do  Doks bych se nedostal a zcela jistě zde nebyl ani Vláďa Jakša! Gymnastika by zde nebyla. Já bych se v jiném městě určitě přidal k místním gymnastům a s nimi ještě mnoho roků sportoval. 

Po milé návštěvě našeho oddílu si zavzpomínal Miloslav Čutka.